Jméno: Areku Sasha
Věk: 17 let
Pohlaví: Muž, ale nemáte šanci to zjistit, pokud se neproderete pod tou spoustou látky
Cech: Velvet Orchid
Vlastnosti: Je smířený se světem a především se svým dívčím vzhledem. Je ale dost háklivý na dobré jídlo, svoje vlasy, meče a oblečení. Je dost tichý a přemýšlivý, povětšinou někde zalezlý a nemutá se lidem do života. Je slušný a zdvořilý a oslovuje lidi příjmením, pokud jej nevyzvou, aby jim říkal nějak jinak, a dává přednost tomu být oslovován stejně. Raději než pečlivé plánování má improvizaci. Stojí si za svými názory, ale nijak zvlášť je neprosazuje, pokud to nepovažuje za důležité. Málokdy se stane, že by si na něco přímo stěžoval.
Druh magie: Dragonsalyer (Element: Shadow - Stínový)
Hodnost: Mág
Sen: Vlastně o tom nikdy nepřemýšlel...
Peníze: 70 000 jewelů
Zbraň: Dvě katany a wakizashi (pod kimonem), upravené pro kouzlení.
Kouzla a schopnosti:
Shadows dragon‘s roar – Řev stínového sraka
Shadow dragon’s wing attack – Útok křídlem stínového draka
Shadow dragon’s claw – Spáry stínového draka
Shadow dive – Úkryt ve stínu (Pokud chce, může se vpít do stínu (ne vlastního) a libovolně se z jednoho stínu přemisťovat do druhého, ze stínu se nemusí vynořovat celý.) [skvělá schopnost, hraje-li se na schovávanou]
Shadow dragon’s crushing kick – radši nepřekládat do češtiny (Kopnutí posílené stínovou magií, působí menší ale i silnější výbuchy)[Sasha už sám o sobě kope dost silně, nenuťte ho to použít…]
Shadow dragon’s rope – Provaz stínového draka (povětšinou se použvá k svazování, ale má spousty dalších využití)
Shadow dragon’s blade – Ostří stínového draka (tvoří stínovou zbraň – meč, v kombinaci se Sashovými meči se jedná o prodloužení zbraní a jejich posílení stínovým plamenem)
Shadow dragon’s bow – Luk stínového draka (tvorba stínového luku, případně spojení Sashových mečů do luku se stínovou střelou, která se vypouští wakizashi)
Dark Note: Shadow biter – nepřekládám… (vypouští silnou stínovou střelu ve tvaru hada, která kouše a sama hledá cíl)
Tým: Zatím žádný
Vzhled: Vyšší, štíhlý, poměrně dívčí vzhled, nejčastěji nosí něco jako sešněrovávací poncho kryjící i krk v šedomodré barvě, pod ním tmavě červené kimono a modré kalhoty s fialovým okrajem nohavic, na nohou má bílé ponožky a gheta, ruce obvázané obvazy. Má poměrně vypracované sval na nohou, předeším lýtkách.
Váha: 62 kg
Výška: 170 cm
Vhled vlasů: Tmavě zelené s fialovým melírem, po dívčím způsobu sčesané, zpevněné dvěma jehlicemi s korálky
Barva očí: Pravé jantarové, levé zelené
Barva a umístění značky: Zezadu na šíji, tmavě fialová
Má rád/a: Ticho, klid, teplo, jídlo z ryb
Nemá rád/a: Paprika, houby, velké množství lidí, hry a soutěže
Životopis postavy:
Vyrůstal jsem jsem vlastně jako úplně obyčejné dítě. Moji (praprapra a tak dál)rodiče byli jedni z prvních, kteří se rozhodli Igneelii osídlit a měli jsme celkem hezkou zemědělskou usedlost. Měl jsem dva starší sourozence, sestru a bratra, a potom pět mladších, dva kluky a tři holky. Upřímně, protože jsme byli všichni pokaždé rok od sebe, lezli jsme si poměrně dost na nervy. Se zvířatama i s jinou prací už jsme pomáhali jako tříletí, takže ani taťka nebyl moc v oblibě a mamka...ta řešila svoje problémy flaškou. Jeden z mnoha návyků, co jsem se od ní naučil, je právě tenhle, že smutek se řeší pořádnou koupelí, jídlem a nebo alkoholem a při nejlepším všechno dohromady. Jenže na koupání tenkrát nebyl moc čas a taky občas přišla zima, jídlo mělo režim...a tak zbýval ten alkohol.
Tátu jsem nesnášel, obvzlášť proto, že po mně pořád něco chtěl, většinou samé nesmysly. A jak jsem rost, připadalo mi to čím dál horší. On ten pocit začal v jedenácti, kdy se mnou už začaly cloumat hormony a tak, dneska už v tom vidím smysl. Jenže tenkrát mě to vážně celkem dost štvalo, takže kdykoliv jsme mohl, tak jsem se někam zdekoval, povětšinou jsem si dal velmi rychlý turistický výlet po okolí. A doma jsem pak samozřejmě dostal nařezáno, ale to zase nebylo až tak strašný v potovnání s tím, sedět zavřený ve stodole a olejovat všechno možné, hrabat seno a tak. A dneska v těch procházkách vidím i dost výhodu, protože jsem dostal dost síly do nohou, což se hodí.
Když mi bylo tak třináct, možná o něco málo víc, tak jsem vlastně dělal všechno proto, abych tátu naštval. A protože jsme se my dva hádali, všichni sourozenci se taky navzájem hádali a mamka o nás ani snad nevěděla, protože buď vařila, spala nebo pila, tak jsem se rozhodl vynést poslední trumf, sbalit si svoje věci a zdrhnout hezky potichu v noci z domu.
Samozřejmě, tenkrát mi to jetě moc nemyslelo, takže druhý den ráno jsem se probral v lese pod skálou a měl jsem strašný hlad. Domů jsem samozřejmě nemohl, protože by se to složitě vysvětlovalo a já jsem přece byl ten rebel, co utekl a nemohl jsem se s prosíkem vrátit. Jenže k jídlu jsem nic neměl a bylo čerstvě jaro, takže nebylo moc, co by rostlo. A na vykrádání spížek sousedů jsem byl zase až moc čestný a v té době ještě neohrabaný.
Hladový a dost špinavý jsem se pokusně vydal směrem, kde jsem tušil sever, ale myslím, že jsem několikrát zabloudil. Každopádně jsem se zarazil u západní Nyrien. Ne, proto, že bych neuměl plavat, ale cestu mi zatarasilo něco velkého, černého a šupinatého a, přestože jsem nebyl žádný skvělá zoolog, tak draka jsem poznal, a chtěl jsem upalovat pěkně rychle zase domů a klidně si od táty nechat nařezat, ačkoliv bych si asi týden nedokázal sednout.
Jenže ta bestie se najednou pomalu otočila a podívala se přímo na mě. Takhle jsem se v životě nebál ani před tím a ani potom. Jenže potom na mě začala mluvit. Jak se jmenuju a co tu dělám. Tak jsem mu to celkem koktavě vyklopil, je těžké odporovat někomu, kdo vás může rozmáčknout, než řeknete "hrášek". No a Hairiko, jak se ten drak představil, se mi nabídl, že mě vezme k sobě domů. Já se u něj prý budu trochu učit a za protislužbu bych mohl trochu vařit a poklízet.
Během prvního týdne u něj jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi trochu v dračích a lidských měřítkách. V jendom případě je to prostě fakt velká spousta v druhém to obyčejné lidské co by se za nehet všelo. Tady ale platilo to první. První měsíc jsem měl co dělat, abych ty tréninky ustál. Ono totiž žádná skála není měkká a když vás proti ní hodí drak, tak je to dost velká šlupka.
Na druhou stranu, po roce jsem uměl už obstojně vařit vážně velké porce a dost jsem zesílil. Už jenom díky výcviku, ale mohla za to i kuchyně (porcovat celou ovci není nijak zvlášť snadné a zvedat dračí hrnec je ještě těžší).
Nevím, jestli byl Hairiko jenom zvláštní, nebo mají takoví draci opravdu být, ale měl ve svém jeskynním komplexu opravdu kuchyň s hrnci a dokonce i knihovnu a místnost s různými zajímavými věcmi. Mimo jiné tm patřili dva meče a wakizashi, se kterými mě učil bojovat. Dostal jsem ale slíbeno, že jestli se ale dotknu něčeho jiného, tak mi zlomí ruku (dostal jsem ale povolení hadrem utírat prach).
Kromě klasického fizyckého tréninku mě ale pomalu začal učit i dragonslayerskou stínovou magii. Hairiko byl stínový drak, což jsme zapomněl zmínit. Mám z vlastní zkušenosti ověřeno, že nemá cenu se ho ptát a) proč učí lidi magii určenou k zabíjení draků a b) kde se ji naučil on. Jenom ho to rozčílilo a rozčílený drak je peklo na zemi.
Dost jsem se za tu dobu změnil, když to tak vezmu. Začal jsem být mnohem pečlivější a spořádanější a taky tišší a klidnější, protože Hairiko byl háklivý na pořádek a ticho. Také mu dost záleželo na tom, jak vypadám, takže mi jednoho dne přinesl velmi hezké oblečení ze skladiště s těmi různými a záhadnými věcmi (kde ho vzal byla další drako-rozčilovací otázka).
Asi po třech letech, spíš o pár měsíců víc, mi Hairiko ráno řekl, že si mám vzít ty cvičné meče a taky trochu peněz. Já, že už umím dost a on prý odlétá a asi se nebude vracet. O tomhle místu nemám nikomu říkat a až odletí, tak abych odsud taky vypadnul. Našel jsem další rozčilovací otázky jako "Proč?" a "Kam?". Takže jsem se akorát rozloučil, vzal si věci a odešel znovu. Bylo mi to trochu líto, protože jsem si na toho puntičkářského a dost strašidelného draka celkem zvyknul.
Každopádně jsem usoudil, že se svými znalostmi bych se mohl uplatnit v nějakém kouzelnickém cechu. Nejbližší byl v Maal Khaře, takže jsem zamířil tam.
Když jsem tam dorazil, překvapila mě ta spousta lidí. Za tu dobu s Hairikem jsem si odvykl a najednou mě ten dav dost znervóznil. Ale vzchopil jsem se a šel dál. Stejně jako při tréninku prostě zatnout zuby a pokračovat, ať to bolí sebevíc.
První ze všeho, co jsem se rozhodl vyřešit, byl hlad. A jak jsem zjistil, po všech těch letech vaření jsem si zvykl na dobré jídlo a už jenom z vůně většiny toho, co se tady prodávalo, se mi dělalo zle. Ale vsadil jsem na klasiku a zamířil ke stánku s rybami a sushi.
Jak jsem tak to svoje sushi jedl, najednou vidím na ulici dost oškubaného černého Exceeda. Doslova vypadal, že prolezl kdejaký kout v tomhle městě, aby se mohl se všemi porvat. A přišel ke mně a koukal a koukal...a já se smiloval, protože jsem dost dobře věděl, že být hladový je vážně dost trápení. Takže jsem přišel o polovinu rybího oběda.
Exceed se představil jako Merry, nicméně se dost urazil, když jsem se ho zeptal, jestli už k někomu patří. Prohlásil, že jede už delší dobu na vlastní pěst. Učinili jsme smlouvu - já jemu budu poskytovat jídlo (převážně ryby) a on mi bude pomáhat.
Takýže jsem si uvázal k sobě dalšího tvora. V tomhle složení, tedy já, Merry a moje tři meče (wakizashi je taky meč) a Merryho neustálý hlad, jsme se přidali k mágskému cechu Velvet Orchid.
Proč já mám jenom dojem, ž se z toho vyklubou ještě problémy...
Obrázky:
drak:
http://24.media.tumblr.com/tumblr_lltz5vB5zi1qg91cfo1_400.jpgMerry:
http://fc07.deviantart.net/fs70/f/2010/059/c/e/Winged_Messenger_by_XianJaguar.jpgSasha:
http://fc07.deviantart.net/fs71/f/2013/098/8/b/areku_sasha_by_tolpen-d60wr0c.jpgMagické artefakty: Prozatím žádné
Předmět: Areku Sasha 
Wed May 01, 2013 9:53 am
Jasně že schvaluji. 
A neboj se, už ho tu někde štrachám a dám ho tam, asi se jen spletla.
